Agresivita – jak se projevuje, u dětí, pasivní

Vztek, hněv nebo zlost jsou přirozenou emocí každého člověka. Stejně tak je součástí lidského chování agresivita, která mnohdy při cestě životem pomáhá v překonávání překážek nebo jedince dokonce může ochránit před nebezpečím. Již od nejútlejšího dětství se díky rodině a okolí lidé učí, jak správně svůj vztek vyjadřovat a jak s ním zacházet.

V dnešní době se s projevy agresivity lze setkat stále více. Agresivita se bohužel týká jak dětí, tak i dospělých. Pedagogové si stěžují, že děti jsou k sobě navzájem zlé a bezohledné a šikana se již týká stále mladšího kolektivu. Pro agresivní chování je typické takové chování, které škodí lidem, oslabuje nebo zastrašuje mladší jedince.

V jisté míře je agresivita v každém člověku a nutná životní energie je důležitá pro vznik, vývoj a zachování života. Intenzita agresivity stoupá, pokud jedinci chybí dostatek životního prostoru. Agresivitě nahrává anonymita velkých měst a snížená možnost uvolňování energie přirozeným způsobem (fyzickou prací nebo pohybem). Dětem chybí uplatnění v zájmové činnosti, úbytek prostoru pro hry.

Jak se projevuje agresivita u dětí? Jak souvisí agresivita s hostilitou, jak zvládat agresi a co dělat, když je partner agresor?

Agresivita a agrese

Agrese je v psychologii a sociologii definována jako útočné chování s cílem záměrně poškodit nebo omezit jinou osobu, zvíře nebo věc. Může se projevovat fyzicky (např. napadením), verbálně (např. urážkami) nebo i neverbálně (např. hrozbami). Sklon k agresivnímu chování se nazývá agresivita. Vyskytuje se jak u lidí, tak u zvířat. Existuje několik druhů agrese:

Instrumentální agrese: Cílem je dosažení určitého cíle. Způsob dosažení cíle se přizpůsobuje situaci a často se zvažují různé varianty průběhu.

Emocionální agrese: Nastává v důsledku silného emocionálního stavu, jako je hněv, frustrace nebo strach. Projevuje se nejčastěji fyzickým nebo verbálním útokem na jinou osobu, zvíře nebo věc, případně poškozováním majetku.

Další dělení agrese:

• Podle formy: Myšlenková, verbální, fyzická

Podle zaměření:

• Heteroagrese: Agrese zaměřená proti jiným osobám, zvířatům nebo věcem.
• Autoagrese: Agrese zaměřená proti sobě samému – například sebepoškozování.
• Smíšená agrese: Agrese zaměřená proti sobě samému i proti jiným.

Kromě výše uvedených druhů agrese existuje:

• Přesunutá agrese: Útok se směřuje na jiný objekt, než je ten, který vyvolal frustraci.
• Zadržovaná agrese: Agresivní tendence se potlačují a neprojevují se navenek.

Agresivita je komplexní fenomén s mnoha aspekty a důsledky. Pochopení druhů a projevů agrese je důležité pro prevenci a řešení agresivního chování v různých oblastech lidského života. Agresivní myšlenky mohou být jedním z OCD projevů.

Také některé studie naznačují, že lidé se schizofrenií jsou náchylnější k agresivnímu chování než běžná populace. Je však důležité zdůraznit, že velká většina lidí s paranoidní schizofrenií není násilná. Ve skutečnosti jsou lidé se schizofrenií častěji oběťmi násilí než jeho původci.

Agresivita u dětí

Agresivita u dětí je běžným jevem, který se může projevovat v různé míře a formách. Může se jednat o verbální agresi (křik, nadávky), fyzickou agresi (bití, kopání), stejně jako i o pasivní agresi (ignorace, odmítání).

Příčiny agresivity u dětí:

• Vývojová fáze: Agresivita je běžná u malých dětí, které se teprve učí ovládat své emoce a frustraci.
• Napodobování: Děti se učí agresivnímu chování od dospělých, ať už v rodině, ve škole, nebo v médiích.
• Frustace: Děti se mohou chovat agresivně, když jsou frustrované, protože se jim nedaří něco dosáhnout nebo se necítí pochopené.
• Nedostatek pozornosti: Děti se mohou chovat agresivně, aby na sebe upoutaly pozornost dospělých.
• Trauma: Děti, které zažily trauma, jako je zneužívání nebo zanedbávání, se mohou chovat agresivně jako způsob vyrovnání se s touto zkušeností.

Jak řešit agresivitu u dětí:

• Nastavit jasné hranice a pravidla: Děti potřebují vědět, co je a co není přijatelné chování.
• Učit děti zvládat emoce: Děti se musí naučit, jak se vyrovnávat s frustrací a hněvem zdravým způsobem, a podporovat u nich emocionální inteligenci.
• Poskytovat pozitivní podporu: Děti potřebují pochvalu a uznání za dobré chování. Důležité je i vytvoření bezpečného prostředí doma.
• Vyhledat odbornou pomoc: Pokud je agresivita u dětí závažná nebo se nedaří ji zvládat vlastními silami, je vhodné vyhledat odbornou pomoc psychologa nebo pedagoga.

Jak řešit agresi patří mezi důležité otázky k zamyšlení. Důležité je neignorovat agresivní chování. Ignorování agresivity jenom posílí toto chování u dětí.

Netrestat agresivitu fyzicky. Fyzické tresty jenom zhorší agresivitu u dětí. Být trpělivý. Změna agresivního chování u dětí může trvat dlouho.

Agresivita u dětí s ADHD

Liší se agresivita u dětí s ADHD od agresivity u dětí bez poruchy pozornosti? A je agresivita u dětí s ADHD výraznější? Jak zvládat záchvaty vzteku u dítěte? Agresivita a ADHD záchvaty vzteku jsou běžným problémem u dětí s ADHD. Studie ukazují, že až 50 % dětí s ADHD vykazuje agresivní chování ve srovnání s 20 % dětí bez ADHD.

Existuje několik faktorů, které přispívají k agresivitě u dětí s ADHD:

• Porucha pozornosti a impulzivita: Děti s ADHD se obtížně soustředí a kontrolují své impulzy, což může vést k frustraci a výbuchům vzteku.
• Nedostatek sociálních dovedností: Děti s ADHD se mohou potýkat s potížemi s navazováním přátelství a dodržováním pravidel, což může vést k frustraci a konfliktům.
• Nízká frustrační tolerance: Děti s ADHD snáze podlehnou frustraci, což může vést k agresivnímu chování.
• Negativní rodinné prostředí: Děti, které žijí v chaotickém nebo násilném prostředí, jsou vystaveny vyššímu riziku agresivního chování.

Rozdíly v agresivitě

Agresivita u dětí s ADHD se může lišit od agresivity u dětí bez ADHD v několika ohledech:

• Impulsivní vs. promyšlená: Agresivita u dětí s ADHD je často impulzivní a nepromyšlená, zatímco u dětí bez ADHD může být agresivita promyšlená a cílená.
• Fyzická vs. verbální: Děti s ADHD se častěji chovají agresivně fyzicky, zatímco u dětí bez ADHD může být agresivita spíše verbální.
• Cílení: Agresivita u dětí s ADHD se může zaměřovat na kohokoli, zatímco u dětí bez ADHD je agresivita často zaměřena na specifické osoby.

Agresivita u dětí s ADHD je podobně jako třeba záchvaty vzteku u dospělých komplexní problém, který má mnoho faktorů. Rodiče a pedagogové by měli těmto faktorům porozumět, aby mohli dětem s ADHD správně pomáhat a předcházet agresivnímu chování.

Pasivní agresivita

Pasivní agresivita je chování, které vyjadřuje nepřátelství nebo vztek nepřímo, skrytým způsobem. Jedná se o obranný mechanismus, kterým se člověk vyhýbá přímé konfrontaci. Pasivně agresivní osoby se obávají otevřeně vyjádřit své negativní emoce, a proto je ventilují nenápadnými a nepřímými způsoby.

Projevy pasivní agresivity:

• Ignorování: Pasivně agresivní osoba ignoruje druhou osobu, a to i v situacích, kdy je nutná komunikace.
• Odkládání úkolů: Pasivně agresivní osoba záměrně odkládá plnění úkolů a povinností.
• Tichý vztek: Pasivně agresivní osoba dává najevo svou nelibost mlčením a mračným výrazem.
• Sarkasmus a ironie: Pasivně agresivní osoba používá sarkasmus a ironii k zesměšnění druhých.
• Obviňování: Pasivně agresivní osoba obviňuje druhé ze svých vlastních chyb a problémů.

Příčiny pasivní agresivity mohou být různé. Pasivně agresivní osoby se obávají otevřeně vyjádřit své potřeby a emoce, protože se bojí odmítnutí. Mnohdy se neumí prosadit a bránit své zájmy zdravým způsobem.

Pasivně agresivní osoby se také v minulosti mohly setkat s přímou konfrontací, která pro ně byla nepříjemná, a proto se jí nyní vyhýbají. Pasivní agresivita se možná na první pohled nemusí zdát tolik závažná jako agresivita fyzická, zdání ovšem klame. Ve skutečnosti má i pasivní agrese závažné následky.

Důsledky pasivní agresivity:

• Poškození vztahů: Pasivní agresivita může vést k narušení a poškození mezilidských vztahů.
• Frustace a stres: Pasivní agresivita frustruje a stresuje jak osoby, které se takto chovají, tak i jejich okolí.
• Nízká produktivita: Pasivní agresivita může vést ke snížení produktivity v práci i v osobním životě.

Hostilní a hostilita – co to znamená?

Co znamená, když je někdo hostilní? Jak se projevuje hostilita a jaký má slovo „hostilní“ význam? Hostilita je termín, který označuje nepřátelský postoj, nevraživost, zlomyslnost a nenávist. Může se jednat o trvalý rys osobnosti – může jít i o dočasný stav vyvolaný frustrací, hněvem nebo strachem.

Projevy hostility:

• Verbální agrese: Nadávky, urážky, výhrůžky, pomluvy.
• Fyzická agrese: Napadení, bití, ničení věcí.
• Neverbální agrese: Pohledy, gestikulace rukou, mimika vyjadřující nenávist, pohrdání nebo zlost.
• Pasivní agresivita: Odkládání úkolů, ignorování, schválnosti.
• Sociální izolace: Vyhýbání se kontaktům s druhými lidmi.

Příčiny hostility:

• Psychické poruchy: Deprese, úzkost, poruchy osobnosti.
• Trauma: Zažitá psychická nebo fyzická újma.
• Násilné prostředí: Vychovávání v násilné nebo chaotické rodině.
• Zneužívání návykových látek: Alkohol, tvrdé i měkké drogy.

Důsledky hostility:

• Poškození vztahů: Hostilita vede k narušení a rozpadu mezilidských vztahů.
• Násilí: Hostilita může vyústit v agresivní a násilné chování.
• Psychické problémy: Hostilita může vést k depresi, úzkosti a dalším psychickým potížím.
• Zhoršení zdraví: Hostilita může negativně ovlivnit fyzické zdraví a vést k psychosomatickým onemocněním.

Hostilita a hostilní chování se dá řešit. Psychoterapie například pomáhá lidem s hostilitou porozumět svému chování a najít zdravé způsoby vyjadřování emocí, stejně jako způsoby, jak zvládat stres. V některých případech mohou být těmto osobám předepsány léky na zvládání hněvu a úzkosti.

Zdravé stravování, dostatek spánku a pravidelný pohyb pomáhají snižovat stres a agresivitu.

Důležité je včas rozpoznat projevy hostility u sebe i u druhých a případně vyhledat odbornou pomoc, pokud je hostilita závažná a narušuje život člověka.

Pro všechny strany je rozhodně užitečné naučit se zvládat hněv a frustraci konstruktivním způsobem, a postupně ve spolupráci s okolím budovat zdravé a respektující mezilidské vztahy.

O agresivitě lze říci, že není vrozená. Vrozené jsou pouze různé formy reakcí na nepříjemné pocity. Malé dítě reaguje na nepříjemné pocity křikem a křičí tak dlouho, dokud nedocílí svého. V dalším vývoji se jeho chování mění a stejným dílem se musí měnit i reakce blízkých, kteří o dítě pečují.

Pokud je dítě zvyklé již odmalička si vše vymoct křikem, vztekem a zuřivostí a nikdo jej nezastaví, bude v takovémto modelu chování pokračovat i nadále.